„Zase mě uráží,“ běží vám hlavou. Všímáte si, že používá nenápadná slova, která sama o sobě vyznívají diplomaticky, ale přitom jsou velmi dobře mířeným útokem. Ve vaší hlavě se zatemní a někde ve skrytu duše si představíte sami sebe jako superhrdin(k)u, který/á jeho útok zastaví. Jenže vaše tělo zmrzlo. Neřeknete nic. Nebo sklopíte hlavu a něco zahuhňáte potichu. Prohráli jste. Odcházíte. Vře to ve vás ještě dlouho po schůzce.
Neustává to ani po pár hodinách, co jste své srdce vylili kolegovi. Přicházíte domů. Hbitým pohledem zjistíte, že domluvené úkoly nebyly splněny a váš mládežník leží s mobilem v ruce. Zařvete. Strhne se hádka, obviňování, výčitky. Slyšíte jen třísknutí dveří jeho pokoje. Je vám do pláče. Jenže dospělí přece nepláčou, ne? A kluci nebo chlapi už vůbec ne…
Ve světě, ve kterém těžko něco nahmatáte a přesně změříte. Ve světě, který je přítomný každou vteřinu našeho bytí. I když si ho nevšímáme, necítíme ho nebo děláme, že neexistuje, že se nás netýká, je tu. Emoce jsou s námi. Na biologické úrovni se jedná o chemickou reakci v těle, která proběhne bez ohledu na to, jestli ji vítáme, nebo odmítáme. Podle typu emoce se nám vyloučí hormony jako kortizol, adrenalin, serotonin nebo třeba dopamin. Na základě těchto látek zareaguje naše tělo a v nás to vyvolá nějakou odezvu. Ztuhneme, smějeme se, zuříme, křičíme, zaplaví nás slzy...
K čemu je vlastně dobré mít emoce, když to vypadá, že nám život spíš komplikují, než zjednodušují? Emoce, anglicky emotions, v sobě obsahují slovo pohybu (motion). Každá emoce, která námi probíhá, nese informaci o tom, že se pro nás děje něco důležitého, a ukazuje nám, že by pro nás bylo dobré tento stav změnit (nebo uchovat).
Všímám si, že je pro většinu z nás těžké zacházet zejména s těžkými emocemi, kterým s oblibou říkáme negativní. Máme s nimi problém u ostatních, nevíme, jak na ně reagovat, a stejně tak k nim přistupujeme i u sebe. Ale co kdybychom se na emoce podívali optikou zprávy, kterou nám přinášejí?
Pokud zůstaneme u vzteku, jeho úkolem je reagovat (a chránit) naše postoje, názory a hranice! Naším úkolem (v reakci na něj) je obnovit své hranice, aniž byste narušili hranice ostatních. Kromě obrany vlastních hranic je tu i téma zdravého sebevědomí. Hněv se nám ukazuje v momentech, kdy máme dojem, že nejsme vidět, slyšet, že s námi není zacházeno s respektem.
To jsou jedny ze základních potřeb, které v životě máme. Pokud je nemáme naplněné, pak vztek nás svou silou a energií ponouká k tomu, abychom na nich zapracovali.
Autorka Sandra Fridrichová
Asi 10 % potravin končí v koši jen proto, že spotřebitelé nerozumí pojmům “minimální trvanlivosti do” a “spotřebujte do”. Díky plánovaným změnám v označování by se toto číslo mohlo snížit.
Rodina o dvou dospělých a dvou dětech ročně vyhodí potraviny v hodnotě 14 076 korun. Přepočteno na průměrnou domácnost, kterou podle Českého statického úřadu tvoří 2,33 osoby, to dělá 8 199 Kč.
Loupu slupky od brambor a házím je do sáčku v kuchyňském koši s pocitem, že se na skládce rozloží a o nic přece nejde. Jsem to já v době, ještě než jsem se začala zajímat o problematiku plýtvání jídlem. Podle Institutu evaluací a sociálních analýz INESAN takový názor není ojedinělý. Na základě dotazování reprezentativního vzorku populace zjistili, že 74 % respondentů souhlasí s tvrzením, že potravinový odpad není problém, protože je biologicky rozložitelný. V praxi je to ale složitější.