Manipulace, narcismus, toxický vztah, sociopatie, gaslighting. Témata, o kterých většina z nás někdy slyšela, četla o nich… Kolik z nás si říkalo „to se mi nemůže stát“? A přesto to tak často řeším se svými klienty. I sama na svých zakázkách.
On. Charismatický a úspěšný padesátník. Svou náklonnost mi rozhodně nedal zadarmo. Musela jsem o ni zabojovat. Získat si jeho důvěru. Prokázat, že něco umím. Najednou se přede mnou otevřel člověk, který sdílel svoje myšlenky, názory, postoje, vhledy. Viděla jsem jeho zranitelnost a otevřenost. Dojalo mě to.
Moje práce byla na několika úrovních. „Opravit“ firmu, navrhnout novou strukturu, identifikovat talenty, jejich silné stránky i limity, na kterých můžou pracovat. A víc vyrovnat vztah s jeho společníkem.
Rozumí lidem a má do nich vhled
Překvapilo mě, jak dobře zná motivace i strachy lidí ze svého týmu. Jak je dokáže popsat a precizně pojmenovat. Možná mylně jsem tomu dala jméno empatie. To, že někdo umí číst v lidech, ale neznamená, že má empatii. Umí číst v lidech. Ví, kdy co říct. Polichotit i zaútočit.
Jsem oběť ostatních
V průběhu času jsem si všimla, že velice často mluví o svém společníkovi. Negativně. Všechno, co udělal, bylo špatně. Obviňoval ho z nepovedených zakázek, vysvětloval mi, jak jeho osobnost je nevhodná pro vedení firmy. Ukazoval mi to na příkladech. Zpětně se dívám na naše konverzace a uvědomuji si, že i přes snahu vrátit mu jeho zodpovědnost nakonec konstatoval: „Já jsem bezmocný (čti: oběť) a nevím, co s tím mám dělat.“
Naštěstí jsem pracovala s nimi oběma a viděla oba pohledy. Vnímala jsem jejich komunikační vzorce a jejich osobnostní charakteristiky a tím i jejich limity a schopnosti.
Dala jsem mu do rukou všechny karty
Po půl roce intenzivní spolupráce, konzultacích a častého kontaktu z jeho strany přišlo neobvyklé chování. Neznámé. Z každotýdenního kontaktu se odpojil. Bez vysvětlení, bez reakce. Zpytovala jsem svědomí, co jsem udělala nebo řekla, jestli jsem mohla někde něco ošetřit. Ozval se po měsíci. Jako by se nic nestalo. Tohle chování se začalo stávat novým normálem.
„Řekla jsi něco, s čím jsem výslovně nesouhlasil, a teď si poneseš následky“
Po roce spolupráce jsme konečně dodraftovali k rozvojovému programu. Prvnímu v rámci firemní historie. Komunikace se ale na jeho straně zase zasekla. Nereagoval na volání, na e-maily ani na zprávy. Měli jsme deset minut před prezentací celé firmě a já nešťastně pobíhala mezi nimi. „Co teda můžu a nemůžu říct? S čím vlastně v té celé komunikaci nesouhlasíš?“
„Řekni si, co chceš!“ odvětil. O týden později mi říká: „Neposlechla jsi mě. Řekla jsi celkovou částku rozvoje a lidi tě obvinili, že vysáváš firmu.“
Já?! Chce se mi brečet. Všechny „provize“ jsem odmítla, protože jsem na klientově straně. Většinu školení jsem vybrala externě. Hodnota férovosti a transparentnosti je pro mě superdůležitá.
Ale ve firmě mám velkou důvěru. Začaly mi chodit děkovné maily. A najednou mi to celé došlo. Po roce spolupráce jsem se opět ocitla u člověka, který manipuluje. Čím lepší je manipulátor ve využívání svých technik, tím méně máte možnost si všimnout, že jste vmanévrováváni do nějaké situace.
Autorka Sandra Fridrichová
Asi 10 % potravin končí v koši jen proto, že spotřebitelé nerozumí pojmům “minimální trvanlivosti do” a “spotřebujte do”. Díky plánovaným změnám v označování by se toto číslo mohlo snížit.
Rodina o dvou dospělých a dvou dětech ročně vyhodí potraviny v hodnotě 14 076 korun. Přepočteno na průměrnou domácnost, kterou podle Českého statického úřadu tvoří 2,33 osoby, to dělá 8 199 Kč.
Loupu slupky od brambor a házím je do sáčku v kuchyňském koši s pocitem, že se na skládce rozloží a o nic přece nejde. Jsem to já v době, ještě než jsem se začala zajímat o problematiku plýtvání jídlem. Podle Institutu evaluací a sociálních analýz INESAN takový názor není ojedinělý. Na základě dotazování reprezentativního vzorku populace zjistili, že 74 % respondentů souhlasí s tvrzením, že potravinový odpad není problém, protože je biologicky rozložitelný. V praxi je to ale složitější.