Lehnout si? Číst si? Jít běhat? Meditovat? V hlavě nám vyskakují desítky věcí, které musíme stihnout. A které jsme ještě nestihli (ale měli jsme je v plánu). Nemůžeme si dovolit odpočívat… „teď“. Ruku na srdce, jak často se objevuje kouzelné slovní spojení „teď nemůžu“ ve vašem životě? A jak dlouho vaše „teď nemůžu“ obvykle trvá? Moje „teď nemůžu“ trvalo většinou několik týdnů až měsíců a vyskytovalo se třikrát až čtyřikrát do roka. Ano, počítáte správně, téměř celý rok.
Člověka do nabíječky nestrčíš
Auto bez benzínu nepojede. Naše tělo bez odpočinku ano. Otázka je, jak dlouho? A s jakými důsledky? A kdy si jich všimneme?
Je zajímavé, jak jednoduše vidíme nutnost nabití baterek v jiném kontextu a vůbec ho nezpochybňujeme. Vybila se vám baterie v telefonu? Nefunguje? Použijeme nabíječku a čekáme. Proč to tak nefunguje s námi? Proč nám nejde se zastavit? Nebo alespoň zpomalit?
Super(wo)man neexistuje
V kolečku „nastavuju, nestíhám, spěchám“ jsem žila roky. Zvládala jsem exponované pozice, péči o své dvě batolecí děti, sem tam jsem si do toho střihla soukromý projekt, nemohla jsem chybět v zájmových skupinách… Byla jsem hrdá, když mi lidi říkali, že jsem superwoman. Často jsem pracovala do noci. Moje hlava nešla vypnout, a tak jsem si místo spánku brala do ruky štětec a plátno a další dvě tři hodiny jsem malovala, než se tělo a mysl totálně unavily a já mohla jít konečně spát.
Žádný člověk není perpetuum mobile. A tak mě po letech ignorování drobných zdravotních obtíží dohnalo vyčerpání. Všimla jsem si toho na schůzkách. Každá maličkost mě rozhodila. Jsem přirozeně citlivá, takže moje první reakce nebyly výbuchy hněvu, ale pláč a lítost. Stupňovalo se to. Ztratila jsem schopnost být kreativní. Všechno mi trvalo neskutečně dlouho. Těžko jsem se rozhodovala a stále jsem zvažovala různá pro a proti. Přišla paralýza, vyčerpání. Moje „hodné“ děti začaly neskutečně „zlobit“. Najednou odpočinek nebyl nikde. Všude byl jen nekončící stres. Začala jsem pochybovat sama o sobě. Všude kolem zbyla jen beznaděj a bezmoc. Úroveň mojí spokojenosti klesla hluboce pod bod mrazu. Nebyl den, abych nepřišla domů a nestěžovala si na to, co se mi stalo.
První krok nemusí být správný, ale je důležitý
Když mi kolega doporučil Bachovy esence na nervy, řekla jsem konečně „dost“. Věděla jsem, že potřebuju pomoct. O světě duševního zdraví jsem nic nevěděla. Potřebuju kouče? Psychologa? Psychiatra? Psychoterapeuta? Jaký je v tom všem rozdíl?
Přišel mi do cesty kouč. Najednou mě někdo vyslechl, dal mi reflexi mé situace. Zastavil mě. Zaměřila jsem se na to, co v životě chci. V čem vynikám. Uvědomila jsem si momenty, které mě vyčerpávají. Změnila jsem práci. Přestala jsem se vyčerpávat? Samozřejmě, že ne. Byla jsem o kapku šťastnější, že jsem opustila pro mě toxické prostředí. Změna práce nezlomila můj silný vzorec a přesvědčení „zvládnu vše“ ani nezmenšila jeden z mých nejsilnějších talentů Maximizer (test Strengthsfinder od Gallupa). Vyčerpávat jsem se nepřestala hned, ale postupně jsem změnila mnoho svých návyků.
Vyhoření není jediný důsledek
Kdybych se vás zeptala, k čemu je důležitý odpočinek, vsadím se, že hned víte, aniž byste příliš zkoumali studie na toto téma.
Autorka Sandra Fridrichová
Asi 10 % potravin končí v koši jen proto, že spotřebitelé nerozumí pojmům “minimální trvanlivosti do” a “spotřebujte do”. Díky plánovaným změnám v označování by se toto číslo mohlo snížit.
Rodina o dvou dospělých a dvou dětech ročně vyhodí potraviny v hodnotě 14 076 korun. Přepočteno na průměrnou domácnost, kterou podle Českého statického úřadu tvoří 2,33 osoby, to dělá 8 199 Kč.
Loupu slupky od brambor a házím je do sáčku v kuchyňském koši s pocitem, že se na skládce rozloží a o nic přece nejde. Jsem to já v době, ještě než jsem se začala zajímat o problematiku plýtvání jídlem. Podle Institutu evaluací a sociálních analýz INESAN takový názor není ojedinělý. Na základě dotazování reprezentativního vzorku populace zjistili, že 74 % respondentů souhlasí s tvrzením, že potravinový odpad není problém, protože je biologicky rozložitelný. V praxi je to ale složitější.